Cyklodeník CYCLING DIARY

Parno, teploty okolo 30°C, skoro jasno, i když předpověď slibovala oblačno a přeháňky…
Spousty nadšených cyklistů a cyklistek, všudy přítomná nervozita a očekávání… tak nějak to vypadalo na náměstí v Chrudimi, kde v sobotu 30.7. startoval další závod seriálu Kolo pro život – Manitou Železné hory 2005
První vlnu zájmu o tento maraton vyvolal (v řadách CD) Lukáš. Nejdřív to vypadalo, že nás pojede 5, ale v průběhu týdne před startem tento počet značně kolísal. Na vině bylo Lukášovo zranění při pádu a jakási chřipka, která potrápila snad celý zbytek týmu. Nakonec jsme se ale postavili na start všichni v následujícím složení: Hanka, Aleš, Milan, Tomáš a Lukáš. Fotografa nám tentokrát dělal Roman
Těsně po startu z náměstí čekaly na závodníky již tradiční a věhlasné „schody“. Kromě několika odvážlivců je většina zdolala pěšky, hlavně taky proto, že v tom obrovském davu se jet stejně nedalo. Potom už se dlouhý had vydal po silnici do mírného táhlého kopce směrem k lesu
Tam začínala úzká pěšina, kde se samozřejmě vytvořil mohutný „špunt“ a z konce balíku se začaly ozývat „nářky velkých závodníků“, kteří doufali, že by snad mohli být první V tomhle místě se závod hodně natáhl a roztrhal, takže dál už se jelo celkem pohodlně.
Nahoře v lesích bylo celkem hodně bláta a nebylo výjimkou, že někdo zapadl až po nábu. Jinak byla trať celkem různorodá, i když někteří moji týmoví kolegové si stěžovali, že se jelo moc po asfaltu. Přiznám se, pro mě ty kousky „rovného“ byli celkem vysvobozením (komu to snad bylo málo, měl se vydat na delší trať 115 km)
Na trati 50km byly 2 občerstvovačky s rychlou obsluhou, ale s menším výběrem jídla (např. v porovnání s TransBrdy – podle ostatních). Moc příjemná byla vodní sprcha, která byla u té druhé – asi na 36km. Značení bylo celkem dobré, až na místo křížení tratě skoro u cíle, kde jsem se „lehce“ ztratila.
Asi tři kilometry před koncem nám pořadatelé připravili překvápko v podobě koupele v řece. Úsek dlouhý přibližně 20 metrů se mi podařilo projet v sedle zhruba do poloviny, pak jsem skončila ve vodě, asi jako každý. Tohle místečko byl hotový ráj pro fotografy
Byla to moje první zkušenost s mtb maratonem a se závodem vůbec, a musím říct, že to bylo super. Naštěstí jsem se vyhnula pádům i defektům, takže do cíle jsem dorazila celá já i kolo a odnáším si skvělý zážitek.
Už méně příjemný je ten fakt, že se opět někomu ztratilo kolo, zmizelo několik přileb a dokonce prý někdo ve sprše přišel i o špinavé a propocené kalhoty. To už je síla!
Naše časy:
Tomáš 2:39:04
Lukáš 2:40:14
Milan 2:52:34
Aleš 3:01:45
Hanka 3:31:54

V sobotu si jedu s Přemkem pro čipy na měření času, po cestě trochu blbnu
Neděle:
přijíždím pár minut před startem, zařazuju se na chvost startovního pole (což se ukázalo jako totální blbost). Start, první pád závodníků po cca 10ti metrech, další pád, po pár kilometrech další a další, pěkně se to natáhlo a neviděl jsem ani jak ujíždí balík Ve stoupání kolem Masarykova okruhu se plete něčí doprovodné auto(modrá Fábie), nejraději bych mu propíchl gumy, předjíždím dost cyklistů, u Ostrovačic dojíždím skupinku, tempo je takové nijaké, ale aspoň jsem v grupě. Fouká dost brutální vítr. Balík jede dost pomalu, ale na to, abych zase z něj ujel a stálo to za to, na to nemám …….. Dojíždíme do Velké Bíteše, na první máme ztrátu cca 5minut, obracíme se a vítr fouká napřed z boku a pak hezky do zad. Táhnu to cca 4km, jede se 35-42km/hod, kolem Maršova chvilková krize, vypadl jsem z tempa a tři lidé ujíždí. Po pár stech metrech je to dobrý, dojíždím do Lažánek, kde při sjezdu beru dost lidí (a to jezdím opatrně!) (hm opatrně ), dávám poslední kopec za Veverskou, potom z kopce dolů až do cíle. Přijíždím s odstupem 12ti minut na vítěze, což je ostuda. Končím 45 / 38

Tímto rokem jsem absolvoval již svého třetího silničního Rampušáka. Jako vždy jsem se rozhodl pro krátkou trať, která byla opět pozměněna oproti minulým ročníkům.
Na profil a mapku krátké trasy se pro zajímavost můžete mrknout. Přijel jsem v pátek, vyřídil prezentaci a spěchal do Heroltic obsadit chatku a nachystat se na závod. Ráno jsem se najedl a hurá na start. Počasí nic moc, ale později se vyjasnilo a bylo krásně. Tentokrát konečně poprvé zcela v novém dresu Cycling Diary. Zpočátku jsem se ještě rozjezdil, protože na tomto závodu mě již docela záleží. Start je navíc tradičně hned do kopce směrem na Lanškroun. Z tohoto důvodu se na startovní čáře řadím co nejvíce dopředu. Stejně si počíná ještě několik ambiciózních jezdců a tak nakonec startuji tak ze třetí desítky… ale hlavně vepředu. Ještě před samotným startem nás přijel přivítat samotný Rampušák, vládce Orlických hor, se svojí družkou Kačenkou (nebo já tedy vlastně nevím v jakém poměru spolu jsou, ale sluší jim to).
Závod
Takže start a 120 km přede mnou. Zpočátku první táhlé stoupání směrem na Lanškroun. Snažím se hned zpočátku držet vepředu, což se mě zatím bez problému daří. Asi v půlce kopce se už trhají 3 odvážlivci a svižným tempem se vzdalují. To mě zatím nechává zcela chladným a v duchu si říkám, že do Orliček nevydrží. V Horních Heřmanicích zatáčíme a sjíždíme mírně směrem na Výprachtice. Zde začíná další stoupání směrem na Čenkovice. Z tohoto kopce mám z minulých ročníků strach, protože jsem tu zatím vždy odpadl. Jsem rozhodnut za každou cenu vydržet. Snažím se držet co nejvíce vepředu. Cítím, že jedu opravdu podlahu, ale stíhám tempo!! Dojíždíme uprchlíky a pokračujeme celý balík dál. Nahoře jsem skoro K.O. a cítím lehké šimrání v lýtku… á, křečová víla se ozývá hodně brzo. Místo odpočinkového sjezdu do Jablonného nad Orlicí odjíždí skupinka a nikomu se moc nechce sjíždět. Občas se zapojím i já a nakonec jsme před Jablonném zase všichni spolu. Dále se pokračovalo už celkem přijatelným svižným tempem bez úniků až na Pastviny, kde se dělily trasy. Zde se musím na chvilku pozastavit a trošku vrátit. Z Těchonína na další kopec do Studeného se mě jede v úplné pohodě. Držím se pořad do 10 místa bez velké námahy. Ze sjezdu se dokonce ocitám úplně v čele, kde jsem neplánovaně převzal velení. Nějak jsem se tomu nebránil a ten pocit jsem si alespoň na ty 2 – 3 km vyloženě vychutnával a taky jsem chtěl povozit můj nový dres na patřičném místě Do mírného kopce přes Nekoř tak diktuji tempo až po zmiňované dělení tras v Pastvinách (no a co, že mě křečová víla varovala, kašlu na ní… však já to nějak rozjedu).
Po rozdělení ukazuji, ať se snaží také někdo jiný a z taktických důvodů se stahuji do skupinky. Opět mě nepřestává závod od závodů překvapovat, jak se výkony hobíků vyrovnávají. Otáčím se a jede nás snad 20-ti až 30-ti členná skupinka. Ze zkušeností se ani nedivím, že většina odbočuje na delší trasu a beru to s povděkem. Ovšem další počínání naší skupinky se mě příliš nezamlouvá. Jede se poměrně rychle a do toho jeden nástup za druhým… do kopce, po rovince i z kopce. Celkem by mě to nevyvádělo z míry, protože jsem jel v pohodě, ale opět se ozvaly křeče v lýtkách a tentokráte mě naznačily, že to myslí vážně. Tak se dále snažím neztratit kontakt a nepouštím se do žádných stíhaček. Projíždíme podruhé přes Jablonné n.O. a směřujeme na Červenovodské sedlo (pozor nezaměňovat se sedlem Červenohorským, které je poněkud jinde). Z počátku je kopec velice mírný, ale rychlost kolem 30 km/h mě moc možností na odpočinek nedává. Neodborně se snažím po cestě masírovat lýtka, ale cítím že mě křečová víla jenom tak neopustí. Zde bych chtěl poznamenat, že jsem nikdy nechytl na závodech křečový stah. V Orličkách, v nejprudším stoupání se začíná pole trhat a přibližně 6 – 8 členná skupinka ujíždí. Chytám se druhé, i když cítím že nebýt křečí, tak jsem se mohl pokusit s první skupinkou držet tempo. Napojujeme se na hlavní cestu a pokračujeme dále mírným stoupáním na sedlo. Už jsme skoro nahoře, když tu najednou začínám cítit, že nemůžu šlapat. Aááno, je to tu. Křeč a v plné své síle. Zastavuji na kraji… dávám sbohem skupince a začínám protahovat lýtka. Cítím se mizerně… nejsem nějak vyčerpán, ani moc zadýchán, ale prostě mě zradily nohy… děvky. Po cca 1 minutě sedám na kolo a pomaloučku se rozjíždím dál.
Ignoruji pár odpadlých jedinců, kteří mě předjíždějí a jedu si opravdu své pomalé tempo. Naštěstí mě čeká krásný sjezd do Červené Vody, kde konečně odpočívám a protřepávám nohy. Po cestě míjím jednoho nešťastníka ze přední skupinky, který to v jedné zatáčce položil. Naštěstí to odnesl jenom s pár odřeninami. Z Červené Vody je to po rovince až na Bukovice. Zde jedu cekem klidně a cítím se opět dobře. Překvapen zjišťuji, že dojíždím jednoho soupeře. Když ho dojedu, tak čekám že budeme spolupracovat a v klidu dojedeme spolu do cíle. Po chvilce ovšem zpozoruji, že je pryč. V tom opět zaplesalo moje soutěživé srdce a začínám roztápět pod kotlem. Sjezd do Bušína (předjíždím autobus) a pak po rovině až do Rovenska. Jedu co to dá… přeci to nezabalím. Nohy drží, tak jaké pak šetření. V Rovensku se mě podařilo dostihnout jiného souputníka a před ním vidím dalšího. Ovšem před námi předposlední kopce na Svébohov a pěkně proti hnusnýmu větru. V kopci dávám i dalšího souputníka, ale nahoře cítím, že jsem to opět přehnal. Křeče… podruhé a tentokrát pořádně!! „Aby sis chlapče příště zapamatoval, že nemáš blbnout“. Musím si čupnout a držet lýtka natažené. Smutně koukám jak dva těžce zdolaní protivníci v poklidném tempu projíždí kolem. V tuto chvíli mé srdce krvácelo, protože mám sil na rozdávání, ale prostředky nějak zkolabovaly. Nemůžu to vydržet a rvu nohy do pedálů… ale ve chvíli jak sklopím špičku dolů… křeč!! Trpím. Zde čekám již déle, ale snad po 2 – 3 min. se mě daří sednout na kolo a pomalu se rozšlapat.
Již skoro rezignovaně jedu dále a snažím se pokračovat tak, abych nepokoušel znovu křeč. Čeká mě poslední kopec na Horní Studénky. Ovšem zde moje tempo opět ožilo, když vidím opět dva, říkejme jim už kamarády Opatrně zvyšuji tempo a daří se mě je dojíždět. Je vidět že jedou zcela volně a nebojují o umístění. Stávají se tedy již podruhé mojí kořistí. Z Horních Studének je to z kopce dolů do Štítů. Nicméně díky vydatnému větru je potřeba šlapat. Před Štítama dojíždím dalšího soupeře. To nás čeká poslední stoupání do cíle. Zde si mě ovšem všímá, přidává a dojíždí s přehledem přede mnou. Projíždím cílem mohutně povzbuzován. Atmosféra v cíli byla opravdu úžasná a vychutnal jsem si to. Hned v cíli gratulace od mladé slečny, která mě předává upomínkovou medaili.
Čísla
Moje oblíbená čísla… naměřil jsem 114 km z plánovaných 120 km. Průměrná rychlost na mém budíku ukazovala 33,20 km/h a maximální 72,8 km/h. Do závodu jsem měl namotáno 2900 km na silnici a cca 1000 na horským. Umístil jsem se na 15. místě v kategorii s časem 3:27:02 (celkem jsem obsadil 19. místo). Celkovým vítězem se stal Novotný Petr, který dojel v čase 3:17:36. Potřeboval jsem tedy 104,7% času vítěze, což je zatím letos můj nejhorší silniční výsledek. Mezi ženami kralovala Severová Jana s časem 3:31:27. Mimochodem vyhrála i Krále Šumavy MTB. Všechny výsledky jsou zde.
Ze závodu jsem ale odcházel zcela spokojen. Jak jsem už jednou zmínil, nechal jsem tentokrát na trati kus své duše a to mě uspokojuje, i když ty křeče zamrzí. Veškerou nespokojenost jsem vyjel další den na horském kole výletem na Kralický Sněžník (cca 100 km), ale to je už na jiné vyprávění Omlouvám se, že jsem opět zplodil takový dlouhý paskvil. Když já to jinak neumím.