Jak jsem to viděla já… tedy žena
Ke svým blížícím se 32 narozeninám jsem si nadělila super dárek- první cyklistický závod v životě. A pokud si dobře vzpomínám, byl to vlastně můj úplně první sportovní závod vůbec. To je taky nápad! Místo, abych si hrála s potomkem na pískovišti, tak si na stará kolena stoupnu na start. Ale když já žádné dítě nemám, zatím. Podotýkám, že jsem letos, do maratónu, měla najeto pouze 1150km. Upřímně říkám, byl to masakr! Ani zdaleka jsem netušila, co mě čeká a také jsem podle toho dopadla… Podcenila jsem vše, co se dalo. Bolest, jídlo, únavu. Při mých dosavadních, maximálně stokilometrových trénincích, jsem v podstatě žádné větší problémy neměla. Jenže…
Start byl úžasný! Ovládla mě naprostá euforie a vzrušení, takže jsem na to první dvě kola celkem šlápla. Skupince nejlepších šílenců jsem sice ani zdaleka nestačila, ale i tak jsem udělala svůj rekord v průměrné rychlosti. Jela jsem sama a proti větru. Mohla jsem tudíž počítat s tím, že takto daleko nedojedu. Ale myslete na to, když závodíte. První menší krize přišla už po třetím kole, tedy po 85km. Přišlo proto na řadu repasování. Masáž, krmení, celkové osvěžení. Na dvě další kola to celkem zabralo. Tou dobou už se ovšem jelo v noci a vyvstal jiný problém- viděla jsem kulové a nepomohlo ani světlo. V půlnoci jsem další jízdu vzdala s tím, že si odpočinu a trochu se prospím. Ustlala jsem si na parkovišti mezi auty. Bylo nás víc. Teď se takovému noclehu musím smát. Před maratónem by mě totiž ani ve snu nenapadlo, že jsem toho schopná. Ještě se ze mě stane zálesák. Spánek ale nepřicházel a začala jsem pociťovat nepříjemnou bolest v koleně a nějak podezřele se mi kroutily střeva. No nic, vydržela jsem se převalovat až do čtyř hodin. Pak začalo svítat a já jsem statečně vyrazila do dalších kol. Nepočítané množství musli tyčinek a litry iontového nápoje mi ve výkonu nakonec moc nepomohly. Jak už jsem naznačila, dostavily se střevní potíže. Naneštěstí jsem nebyla sama, která podcenila stravu. Časné ranní dvě kolečka už byly trápením. Totálně nevyspalá jsem přemlouvala sama sebe, abych vydržela a ujela původně zamýšlených 300km. Intenzivní bolest v koleně ale sílila a při dopoledním osmém a zároveň posledním okruhu už jsem věděla, že skončím s pouhými 227km. Při každém záběru do pedálů mi do celé nohy vystřelila taková bolest, až mi vyhrkly slzy. A to nejsem žádná bábovka. V cíli jsem z milovaného kola téměř spadla a byla jsem ráda, že jsem se odbelhala k autu. Dnes už alespoň vím, že v koleně jsou nějaké úpony, které můžou člověka pěkně potrápit. Kromě všech jmenovaných problémů, jsem měla pochopitelně i pěkně zmasakrovaný zadek a palce u nohou. Nesmějte se… jak mi natekly nohy, byly mi malé tretry a palečky se draly ven. Mám dokonce modřiny. Zkrátka a dobře, 24ti hodinový cyklomaratón není žádná sranda a já smekám před těmi nejlepšími! K nim patří i člen našeho týmu- sympatický David Mikeš. V mužích skončil jako třetí a byl to krásný pocit vidět náš dres na bedně! Ještě jednou gratuluji, Davide! Jsi fakt borec!!! Ještě chci dodat, že rozhodně ničeho nelituji a příští rok jedu znovu. Tentokrát ale v daleko lepší kondici a připravená na všechny překážky. Tento závod není totiž jen o fyzičce, ale i o psychice člověka. A bojovat sám se sebou je podle mne ten nejtěžší životní úděl! A já ráda zkouším, co vydržím… Romana.
Příspěvky (RSS)