Omlouvám se všem přátelům kola a konečně se dostávám k tomu, že jsem napsal své zážitky a pocity ze svého prvního letošního závodu Starobrno Tour 2005. Doufám, že ježdění mě jde lépe než psaní, protože bych byl jinak mizernej jezdec.
Něco na úvod…
Letos se konal v Brně již 5. ročník cyklistického závodu, a to jak pro vyznavače silničních a horských kol, tak i pro úplné amatéry. Pro ty byla nachystána “hobby kategorie” (ono já jsem vlastně taky hobík, ale v tomto případě je hobby chápáno pro ty, kteří se alespoň udrží na kole). Poprvé byl ovšem závod zařazen do Velosérie. Tím došlo k menším změnám v trasách (alespoň na silničních). Místo tradiční “stovečky” natáhli hlavní trať na nepříjemných 160 km a pro odpadlíky zařadili sympatičtější 65 km trasu. Jelikož su z Brna, pivo mám rád, tak na tomto závodě přeci nesmím chybět. Letos jsem se tedy tuto akci rozhodl obšťastnit již svojí třetí účastí. No a tradičně v disciplíně silničních kol. Naštěstí jsem nebyl sám a tak za Cycling Diary jsme se rozhodli na start nastoupit v sestavě Přemysl Gryc a David Mikeš. Oba shodně na krátké trati.
Prelude
Po dlouhých úvahách kterou trať zvolit… teď nechápu proč jsem se rozmýšlel se svými 900 najetými km za celý rok, přičemž nejdelší trasu jsem jel asi 120 km … rozhodl jsem se vyrazit na krátkou. Udělalo mě radost, že kolega zvolil stejnou variantu. Vždy jsem tento závod bral čistě jako takové rozkoukání se, přivyknutí jízdy v balíku po dlouhém povalování přes zimu. Nedělal jsem si tedy jakékoliv ambice a byl celkem v klidu. Ovšem již první znejistění přišlo den před závodem, kdy jsem se s Davidem rozhodl vyrazit na prezentaci.
Jelikož i David je Brňák, vyrazili jsme stylově na kole. Hlavně jsme se ujišťovali že pojedeme volně, protože se nemá smysl před závodem honit. No, zpočátku bylo tempo poklidné, až na ten hnusný protivítr (takové menší varování před závodem). Občas jsme se prostřídali a tak se mě jelo dobře, když tu přišel menší kopec. Já jel za Davidem a pořád čekám kdy tam hodí ten malej tácek, ale pořád nic. Parchantík si to v klidu v sedě šlape jakoby jel po rovince. To, že je David blázen a hltač kilometrů jsem věděl, ale takovou zákeřnost jsem nečekal. Pointa je v tom, že jsem s ním jel teprve asi podruhé, čili jsem ho moc neznal a nevěděl jaké kvality v sobě skrývá. Teď už vím, že mě darebák zkoušel. Ale tehdy jsem to netušil, proto jsem se nechtěl shodit a s křečovitým výrazem ve tváři jsem dělal jako bych jel na 30%. Nahoru jsem vyjel téměř s maximálkou, ale nedal jsem se a pokračoval v tempu dál. No nebudu to natahovat…. kdyby nám někdo změřil průměr na posledních 5-ti kilometrech řekl bych že jsme nebyli daleko od průměrné rychlosti etapy na TdF. Vynikající “klidná” projížďka před závodem. Tím jsem dospěl k závěru, že s Davidem na prezentaci kolmo už nikdy nepojedu, i kdyby mě zaplatil startovné
Závody aneb tanec s větry
V neděli jsme se tedy postavili oba na start závodu (závod se pravidelně koná vždy ve statní svátek 8. května, což letos připadlo na neděli). Tentokrát jsem se rozhodl dopravit na závod přímo na kole, když už jedu krátkou Z domu to mám nějakých 25 km, hold bydlím na druhé straně Brna. Počasí bylo mizerné, zima a silný vítr. Naštěstí nepršelo. Přijel jsem docela rozehřátý a bavil se na startu pohledem na klepající se soupeře zimou. Tentokrát jsem se nesnažil nějak moc tlačit dopředu, přesto jsem zaujal taktické místo v popředí a čekal na start.
Ten po krátkém proslovu přišel a předek startovního pole se začal pomalu rozhýbávat. Start je tu trochu nešikovný, jelikož se ihned na pár metrech stáčí na silnici o 180° a ke všemu mírně do kopce. Blbě se tedy nacvakává do pedálů (alespoň těm co jsou v popředí) a rozjíždí. To zřejmě mělo za následek kuriózní pád s dominovým efektem, aniž by několik nešťastníků ujelo 10m Následovalo pár vybraných slovíček, ale to jsem už moc nevnímal, jelikož jsem se kolizi naštěstí vyhnul. Nechal jsem tudíž nadávající soupeře za sebou a uháněl vpřed. Další kuriozitka toho závodu je, že organizátoři umístili “koberec”, který začíná pomocí čipu měřit čas, asi po 0,5 km od oficiálního startu. Navíc ho umístili na parkoviště vedle silnice, takže opět o zábavu postaráno.
Po překonání těchto menších záludností se už tedy může každý soustředit na své výkony. Zpočátku se trasa mírně houpe až pod první vetší kopec z Žebětína k závodnímu okruhu - autodromu. Z tohoto kopce mám z minulých ročníků depresi, protože již zde kolem mě, přes veškeré mé úsilí, vždy proplul celý hlavní peloton a nenávratně se mi vzdálil kdesi mezi stromy. Byl jsem proto odhodlán do tohoto kopce dát vše, i kdybych mel nahoře vypustit duši. K mému velkému překvapení jsem “v pohodě” vyjel nahoře na špici balíku a pokračoval dál (je vidět, že prodloužení hlavní tratě na 160 km má i svá pozitiva… protože myslím že se jelo podstatně volněji).
Tentokrát jsem si jízdu v pelotonu vychutnával dál. Totiž… doposud mojí jedinou strategií na závodech bylo vydržet co nejdéle v hlavním poli stůj co stůj. Většinou ignorujíc úniky a také kolikrát neposlouchaje mé tělo, které bije na poplach (ještě že nevozím tepák
Pokračoval jsem tedy dále pěkně schovaný za těma, kteří na to mají a baví je jet v předu. Dojeli jsme na konec Ostrovačic a čekal nás další kopec do Říčan. Kousek před stoupáním odskočila dvojice uprchlíků. Zřejmě proto, že foukal děsný vítr a nikomu se nechtělo nikam spěchat. Stoupání jsem ustál až nahoru, kde jsem k mému štěstí zůstal v popředí, protože se na konci začalo stíhat onu odskočenou dvojici. Tempo opravdu hodně přiostřilo a balík se natáhl do pěkného dlouhého vláčku. V tento okamžik, jak jsem se později dozvěděl, měl David smůlu, protože se vzadu začalo trhat hlavní pole a zůstal viset v nějaké odtrhnuté skupince. Kvůli silnému větru neměli moc šancí na zlikvidování mezery a vrátit se tak k pelotonu. Uprchlíci byli za chvíli dostiženi a pokračovalo se dále pohromadě.
Za Domašovem až na Velkou Bíteš foukal opravdu ďábelský vítr. Občas jsem měl pocit že mě to shodí z kola, i když chvílemi bylo zábavné sledovat jak souputník přede mnou jede sice rovno, ale jaksi našikmo Samozřejmě jsem si pečlivě střežil výhodnou pozici v předu a nevystrkoval ani nos. Smích mě ovšem přešel kousek před Velkou Bíteší, kde se silnice za průjezdovou kontrolou mírně zvedá. Řadím na malou placku a slyším ten hnusněj zvuk, kdy spadlý řetěz jenom škrtá o převodník. Opět mi na závodě padá řetěz. To je moje prokletí!! Nikdy se mě nestane na vyjížďce aby mě spadl, a to i když se o to vehementně snažím. Na závodech se mi to ale stalo již po čtvrté. Stavím tedy u kraje a snažím se co nejrychleji řetěz nahodit zpět, přičemž si vyslechnu pár nadávek. Ono zastavit uprostřed balíku není nic příjemného (obzvláště když jede hodně u kraje). Zoufale po koutku oka sleduji jak se kolem jenom míhají postavičky a je jich čím dál míň. Už se loučím s blahým pocitem, který mám když jsem uprostřed dění a jedu v tom velkém grupáči. Nahazuji řetěz, nadávám u toho jako dlaždič, ruce zaprasený (ale co, na závodě na to kašlu), sedám na kolo a uháním dále. Zjišťuji, že balík nepoodjel zase tak daleko a navíc se za ním plouží kolona aut. Zaplať pánbůh za to. Alespoň pro tentokrát. Využívám pěkně závětří za auty (jinak bych v tom hnusným protivětru neměl šanci) a dotahuji se do balíku. Překvapen, spokojen, ale hlavně zpět. Nestálo mě to moc sil, i když jsem jel pořádnou podlahu, a tak se ihned prodírám balíkem pěkně dopředu.
Projíždíme Velkou Bíteš, kde se mění směr opět na Brno a tím pádem konečně po větru. Ovšem najednou pole ožilo a ihned začíná pár jedinců poodjíždět. Když vidím jak se začíná trhat více a více bláznů, nevydržím s nervy a pustím se za nimi. Další mírný kopec se jede hodně svižně (poprvé jsem ho jel na velký převodník). Nahoře se otáčím jestli jsme náhodou neujeli… ale kdepák, celý balík to hrnul dál. Následuje nenáročný terén s mírnými houpáky a mizernou silnicí (místy s dírami, že by tam člověk schoval nohu až po kotník). Proto se držím hodně na špici abych měl přehled a nějakou nevyžral. Tempo se drželo velice svižné, ale po větru se jelo přece jenom lépe. Tak to pokračovalo až na Braníškov.
Zde malá pikantnost. Zřejmě kvůli již zmiňovanému povrchu vozovky nastala “pro mě” komická situace. A to ta, že zleva mě předjíždí nějaký borec, ale najednou zprava další a směřuje to rázně k tomu prvnímu. Jakmile ho dojíždí a je na dosah jeho paží, uštědří mu bez jakéhokoliv varování kladivo pěstí do ramene No chvíli se pošťuchovali a častovali se přívětivými slovy. Dál jsem tomu raději nevěnoval pozornost a soustředil se na cestu.
Za Braníškovem začalo to správné “divočení”. Ti co jeli krátkou trasu, měli dosti sil a dělali si ambice na umístění začali s pokusy o úniky. Tempo bylo kruté a já jel co to ještě dalo (chvilkami jsem koukal na tachec… no pod 50 to nešlo - pravda bylo to mírně z kopce). Snažil jsem se udržet si pozici hodně v předu, nicméně jsem cítil, že na forsáž takto do cíle nevydržím a začal jsem se trošku propadat. Naštěstí se v Lažánkách všichni sjeli dohromady a rychlost opadla. Tím jsem se dostal zpět na strategické místo ve předu, jelikož nás čekal pěkný padák dolů do Veverské Bitýšky. Sjezdík jsem si vychutnal a chvílemi jsem jel úplně na samé špici… tedy první
To bylo ovšem naposledy Za Bitýškou nás čekal poslední kopec (mluvím za ty, co jeli krátkou) a za ním sjezd a cíl do malého, ale nepříjemného stoupání. S povzbuzeným sebevědomím z předchozích kopců jsem sebejistě začal mezi prvními stoupat nahoru. Ale najednou jako bych mel nohy z olova a na zádech 10kg batoh. Prostě to nejelo. Zoufale asi 3 - 4 km před cílem jsem koukal jak kolem mě lehce projíždí jeden za druhým, až už nebylo nikoho, kdo by si mě mohl vychutnat. Otáčím se a zjišťuji že celá hlavní skupina mě ujela. To je hold moje slabost. Vždy když neuvisím, tak je to v kopci. No, Armstrong ze mě nikdy nebude. Smířen s osudem pokračuji dál a na vrchol dorazím zcela osamocen. Následoval sjezd, kde se dělily trasy. Ti co toho neměli dost a jeli dlouhou, zatáčeli a pokračovali vstříc dalšímu dobrodružství. Měl jsem je ještě na dohled a tak mě překvapilo, že většina odbočila na dlouhou. Do cíle už dojíždím osamocen, bez dalších bojů. Ovšem čekalo mě zde překvapení.
Do cíle se zatáčí doleva ze silnice do kempu, ale následně ihned doprava na plácek, kde byl nafukovací oblouk a časomíra. Toho si zřejmě ve víru vášní a boje o první umístění nevšimlo přibližně prvních 10 závodníků a pokračovali dále kamsi dolů Takže jsem dojel na 5. místě, kde v cíli koukal překvapený vítěz, který ani vyhrát nechtěl (teda spíš si to nezasloužil). Pravdou je, že značení nebylo žádné a nebylo ani žádného dobrotivce, který by rozdivočelé závodníky nasměroval správným směrem. Skončilo to nakonec protestem a následným upravením výsledkových listin. A já myslím, že po právu. Proto má prvních 10 závodníků na výsledcích tak pěkné rozestupy Oficiální výsledky z krátké trasy jsou zde. Vítěz Holub Michal dojel do cíle “zřejmě”v čase 1:46:21, já obsadil nakonec celkově 16. místo (1:48:50) a David 45. místo (1:58:31). Z žen dorazila do cíle první Ryšánková Soňa v čase 1:57:51.
Suma sumárum
Trocha čísel neuškodí, a tak tedy… naměřil jsem místo 65 km něco kolem 62 km, průměrná rychlost na mém budíku ukazovala 34,34 km/h a maximální rychlost 80,1 km/h. Najeto kilometrů do závodu přibližně 950 km.
Hodnocení mého výkonu? No, jelikož jsem opět očekával že mě balík ujede v prvním kopci za Žebětínem, tak celkem spokojenost. Ale na druhou stranu jsem se pořád vezl v háku, nevystrkoval moc noc, a přesto jsem neuvisel na závěr kopec. Tak to mě hodně rozladilo. Tudíž z tohoto závodu nemám moc valné pocity. Prostě jsem nenechal na trati duši a to mě trochu mrzí. Ale na začátek sezóny dobrý.
No pokud jste ty moje žgrindy dočetli až sem (a že jsem se nějak rozepsal), tak na závěr musím napsat ještě jednu perličku. V průběhu závodu jsem si všiml jednoho kola, které mělo silnou karbonovou stavbu zadní vidlice. Na levé trubce vidlice bylo poměrně velkým písmem napsáno “PEKLO TĚ NEMINE” No, na konec mě dotyčný ujel, tak možná si peklo prožili v závěru, protože já byl ušetřen. Ale kdo ví… snad příště.
|
Zanechej komentář
|
|
|
Příspěvky (RSS)