Cyklodeník CYCLING DIARY

V sobotu 17. září dopoledne, jsme se s Alešem a Hankou rozhodli, že i přes nepřízeň počasí, prožijeme víkend aktivně. Jak jinak, než na kole a kde jinde, než v Krásném Buku v Českém Švýcarsku, kam jsme se už delší dobu chystali. Abychom využili všechna místa v autě, v penzionu Krásný Buk jsem zamluvil nocleh se snídaní pro 4 osoby…
Po té co jsem obvolal několik kamarádů s neúspěchem, zavolal Aleš kolegovi z práce. Nejen, že si spletl jeho číslo, ale volaný nešťastník byl po celonočním flámu. Aleš byl z ožralého Vlasty natolik rozhozenej, že ho nenapadlo nic lepšího, než se ho zeptat, jestli je Pavel dostupný Oba v tu chvíli nevěděli, kdo co po kom vlastně chce…
Nikdo se nepřidal, proto se vyjelo v 15h ve třech směr Krásná Lípa. Z Teplické dálnice jsme kvůli šílený zácpě sjeli a dál přes Mělník, Českou a Krásnou Lípu přijížděli do krásného Buku. Naloženi po strop s kufrem plným bajkama, v taškách s výbavou do mínusu, jsme se nemohli dočkat příjezdu. Nebyli jsme ani dva kilometry před cílem, když jsme v poslední prudké zatáčce na mokrý silnici, chytli olejovou skvrnu jako prase. Přes bohatou zkušenost s podobnými manévry, jsem ale nedokázal auto ovládnout. Následovalo brzdění, točení volantem i ruční ABS, ale přesto všechno auto jelo dál svým směrem…přímo proti stromům. Před stromy nás naštěstí zastavil hluboký příkop. Použít ručku, měli by Němci další díl Kobry11! )
Když už jsme se na celou situaci dívali ze silnice, nezbývalo než se jen zasmát. Otázka zněla, co s autem. V úvahu přicházel leda tak traktor, když v tu chvíli kolem projela stodváca plná kluků z Východu se starou Tatramatkou na střeše. Když opodál vyskákali z auta, šéfko jím ukázal, kde stojí práce! Všichni kromě nás byli přesvědčeni, že auto vytáhneme lidskou silou. I přes udatnost a sílu tvrdých hochů nás z bryndy vytáhla až Audi A4 Combi na laně, které původně drželo onu tatramatku!! ) Klukům jsme dali na pivko a my kolem 19h šťastně dojeli až k chatě…a to byl příjezd!
II.
Po ubytování nás čekalo ještě centrování zadního Hančina kola, který jsme nestihli v Praze. Centrklíč zůstal samozřejmě doma, takže to Aleš do setmění s kleštěma jakž takž stihnul. Šťastný závěr dne, jsme po výborné večeři oslavovali alkoholem a méně rozcentrovanou chůzí jsme se odebrali do postelí..
III.
Ráno náš čekala skvělá snídaně. Opravdu za pár korun, které dáte už za nocleh, se dočkáte ráno plného stolu jídla. Asi na čtyřech talířích nás překvapilo čerstvé pečivo se sýrem, salám, šunka, paštiky ani džem není výjimkou, na své si přijdou i ti, co by si dali musli s mlékem, nebo vám udělají i vajíčka s cibulkou. Teplou kávu a čaj nemusím zmiňovat… Po takové snídani jsme se samozřejmě vyhecovali na kolo něco kolem desáté. Bylo pěkně chladno, kolem deseti stupňů, když jsme se podle toho všichni náležitě oblékli. Dlouhé kalhoty a dresy, neprofuk vesty, šátek pod přilbu…
Bylo kolem jedenácté, když jsme stáli před chatou a já zjistil, že mám moc měkkou vidli. Mezitím co jsem si ji dofukoval, (kterou si ale co nejdříve vyměním za pevnou, než pořídím na jaře nějakého Skareba), Aleš s Hankou byli už pripravení. „Jen to projedu jaký to je..“ říkám u chaty a vracím se po sto metrech, že nemohu zacvaknout tretry do úplně nových pedálů! Vybral jsem si je za poukázku na dva tisíce v Pardubicích, kde jsme v červenci jeli Pardubickou 24ku a já se tam postavil na bednu .  Pedály AUTHOR jsem namontoval doma, na tom není co zkazit, dáte mi za pravdu, obráceně se to našroubovat nedá
Jenže já ty kufry prostě do těch pedálů nedostal! Začalo už docela svítit sluníčko a dělal se opravdu hezký den, když zpocený jako tele povoluju imbusem pružinu pedálu na nejmenší odpor. Zase to jedu projet a bez úspěchu se vracím zpátky. To už jsem ale dost naštvanej, protože ztrácíme čas a máme naplánováno 80+km. Pedál jsem roztáhl i v ruce, když nohou jsem tam ten kufr nedostal. A pak to vidím, zdá se to být nemožné, ale sedl jsem si na kolo pozpátku a lup lup, byl jsem tam! Ha ha, „no jo, ale co s tím, to není normální…“ Na kufrech je jasně vyraženo, která osička a které tělo kufru patří k sobě! Vytáhli jsme z auta nářadí, přece jsme si přijeli potrénovat, tak se nebudu za zbytkem týmu drncat na pedálech v keckách! To už jsem ale začal bejt vysmátej, to se může stát jenom mně! Navíc poměrně nová gola co jsem měl v autě nebyla zrovna malá, ale nakonec jsme pedály rozebrali.  Zdokumentovali jsme to, abych se měl pak čím u AUTHORa obhajovat a pedály jsem namontoval zpátky. Bylo poledne, když jsme vyjížděli… )
Hřensko-Schmilka zněl náš cíl, hraniční přechod jen pár kilometrů za nevídanou přírodní památkou „Pravčická brána“, kam vám určitě doporučuju jet se podívat. V plánu bylo už jen tak 60, 70km a v žaludku se pomalu začal ozývat hlad, když my byli necelých dvě stě metrů od baráku. Neva, hlavně ať se nic nestane a v pořádku se vrátíme… Křup! Ááá… pad-ááám …výborně !!! Volám za Alešem, „řetěz je v pr….“ když za mnou dojíždí Hanka a chytá se za hlavu. Co dodat, všichni to známe, Davidovi se to stalo na leMans a málem nás to stálo místo (o tom bych ještě rád napsal), mě se to stalo „jen“ na tréninku
 Chtěl jsem, aby jeli sami, že já už ani neměl náladu i když jsem v tašce na pokoji nejtovák měl. (ostatně tam by mi byl taky platnej, stát se to o pár desítek km dál, já vím )
Skleslou chůzí se vracíme k chatě, kde se už venku na terase obědvalo. „Hmm, dal bych si obídek a pivko, nezůstaneme už tady?“ ) „Ne, švihej nahoru, ať už odsud vypadnem,…“
IV.
  Trochu netradičně poslední kapitolu dopsala Hanka, protože já bych musel konec našeho příběhu rozepsat do dvou A4 A to by nikdo z Vás nečetl
Takže, tady je:
  Nicméně i tohle jsme s pomocí nýtováku překonali. Dál už to šlo všechno hladce. Když pominu příšernou zimu, špatně zakreslenou mapu, několik Milanových pádů díky těm skvělým pedálům, požahání od nějaké extrémně agresivní kopřivy, opět ten skvělý pedál zaražený do Milanové holeně, můj řetěz zaklesnutý mezi největším pastorkem a dráty kola.
Dále pochod strmou kamenitou pěšinou s kolem na rameni a Alešovu nohu až po kotník zabořenou do smradlavé rašeliny. Ale jak říkám jinak pohodička. )
  Jediné co nám ke štěstí chybělo byl defekt. Ten se ale naštěstí nekonal. Dorazili jsme zpět do penzionu, rozmrazili se ve sprše a hladoví zasedli v místní restauraci k večeři. Výbornou tečkou za tímhle skvělým dnem bylo to, že jsme se trefili do hodiny, kdy kuchař uspává svého malého synka, čili nevaří. Takže jsme povečeřeli v Penzionu Albert v nedalekém Kyjově, kde jsme byli před rokem Můžu upřímně říct, že z cesty domů jsem měla opravdu strach …

Tento článek byl vydán Neděle 12. Listopad 2006 v 15:39 a byl zařazen do rubriky Zajímavosti Můžete navázat na odpovědi tohoto článku prostřednictvím zdroje RSS 2.0 Můžete zanechat odpověd, nebo vytvořit tzv. trackback z vaší vlastní stránky.